Bar nostalgie

V rohu baru „Nostalgie“ sedí stíny starých lvů,

v saku, co už v ramenou má pachuť dávných snů.

V osmdesátkách nám patřil svět a každej druhej bar,

byli jsme frajeři, co rozdmýchali v holkách žár.

Dneska nás v zádech píchá včerejší mráz,

a lesk našich polobotek dávno sežral čas.

​

​Sklenka vína na stole, ta jediná nás zná,

ptáme se jí, kam se poděla ta parta rozesmátá.

Kde jsou ty holky, co měly v očích neonovej třpyt?

Zmizely v dálce, tam, kde přestal horký vítr bít.

Hraje saxofon, je to tklivý, táhlý tón,

připomíná nám, že život byl jen krátký maraton.

​V baru Nostalgie pijem víno, co má trpce sladkou chuť,

vzpomínka je kotva, co nám občas svírá hruď.

Byli jsme králové, dneska jsme jen hosti,

co počítají vrásky a svý starý kosti.

Ale saxofon dál v rohu tiše vypráví,

o tom, co bylo skvělý, a co nás už nebaví.

​

​A pak se otevřou dveře, jimiž vejde ona,

říkali jsme jí „Něha“, byla jako ranní tóna.

V osmdesátkách ještě v lavici si hrála s copy,

zatímco my jsme v prachu cest už nechávali stopy.

Teď je to žena, co má v očích jiskru drahokamu,

a přišla k našemu stolu, k našemu starému klamu.

​

​Položila ruku na rameno, v žilách krev se pohnula,

jako by se všechna ta tíha někam rozplynula.

„Ještě nekončíme, pánové,“ šeptla s úsměvem,

a najednou bar nebyl jenom smutným vězením.

Život není ztracenej, dokud ho s námi někdo sdílí,

ještě si v tomhle světě užijeme aspoň chvíli.

​(Outro: Saxofon nabere na síle, rytmus se trochu zrychlí a píseň doznívá v nadějném akordu)

​