Bar nostalgie

V rohu baru „Nostalgie“ sedí stíny starých lvů,
v saku, co už v ramenou má pachuť dávných snů.
V osmdesátkách nám patřil svět a každej druhej bar,
byli jsme frajeři, co rozdmýchali v holkách žár.
Dneska nás v zádech píchá včerejší mráz,
a lesk našich polobotek dávno sežral čas.
​
​Sklenka vína na stole, ta jediná nás zná,
ptáme se jí, kam se poděla ta parta rozesmátá.
Kde jsou ty holky, co měly v očích neonovej třpyt?
Zmizely v dálce, tam, kde přestal horký vítr bít.
Hraje saxofon, je to tklivý, táhlý tón,
připomíná nám, že život byl jen krátký maraton.

​V baru Nostalgie pijem víno, co má trpce sladkou chuť,
vzpomínka je kotva, co nám občas svírá hruď.
Byli jsme králové, dneska jsme jen hosti,
co počítají vrásky a svý starý kosti.
Ale saxofon dál v rohu tiše vypráví,
o tom, co bylo skvělý, a co nás už nebaví.
​
​A pak se otevřou dveře, jimiž vejde ona,
říkali jsme jí „Něha“, byla jako ranní tóna.
V osmdesátkách ještě v lavici si hrála s copy,
zatímco my jsme v prachu cest už nechávali stopy.
Teď je to žena, co má v očích jiskru drahokamu,
a přišla k našemu stolu, k našemu starému klamu.
​
​Položila ruku na rameno, v žilách krev se pohnula,
jako by se všechna ta tíha někam rozplynula.
„Ještě nekončíme, pánové,“ šeptla s úsměvem,
a najednou bar nebyl jenom smutným vězením.
Život není ztracenej, dokud ho s námi někdo sdílí,
ještě si v tomhle světě užijeme aspoň chvíli.
​(Outro: Saxofon nabere na síle, rytmus se trochu zrychlí a píseň doznívá v nadějném akordu)
​

Imagine a half-empty club at 2 AM. The lights are dim, the air is thick with smoke, and the music feels like a distant m