--- Pod hvězdami, kde noc je ostřejší než dýka z obsidiánu, a písek zpívá staré příběhy o padlých říších, tam kráčí Pán pouště, muž bez strachu, který se narodil z horkého větru a stínu dun. Jeho kroky zvedají prach století, jeho hlas duní v údolích, kde slunce nikdy neodpouští. Kdo vysloví jeho jméno, tomu se dlaně zachvějí – ne z hrůzy, ale z úcty. Protože v zemi, kde vody je méně než naděje, je odvaha jediným zdrojem života. --- (SLOKA I) Z východu se blíží bouře. Ne ta z mraků – ta z bronzových štítů, válečných pokřiků a jezdectva, které drtí duny jako příliv kamene. Cizí král touží po vládě nad pouští, ale poušť nepatří člověku. Poušť si volí svého pána sama. A on již stojí na hřebeni dun, tváří v tvář bouři, vlasy mu vlají jako černé prapory noci. Položil ruku na jílec meče, a žár kovu se mu vpálil do dlaní. „Ať vítr rozhodne,“ zašeptal. A vítr se rozkřičel. --- (REFRÉN) Pán pouště kráčí, když svět se hroutí, jeho stín je pevný, když slunce pálí. V písku je síla, v krvi je vůle, za domov padne, za lid povstane. Bouře se láme, však on se nezlomí, Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel. --- (SLOKA II) Nepřátelé se valili jako příval kamenných hadů, štíty skřípaly, koně frkali, a země duněla v rytmu jejich bubnů. Ale Pán pouště už zvedal svou zbraň. Jeho bojovníci – synové větru, dcery ohně – seřadili se kolem něj jako kruh kolem slunce. Jejich oči zářily, když do nich dopadl jeho hlas: „Poušť není prázdnota. Poušť je domov. A domov se brání!“ A pak se duny rozvlnily, šípy se vznesly jako hejna černých ptáků, a písek se proměnil v žhnoucí moře smrti. Vřava rostla, světla ubývalo. Ale oni stáli. --- (MOST) Slunce kleslo, bitva však ne. Horko vystřídal ledový dech noci, a nad hlavami válečníků stoupal kouř. Pán pouště stál ve středu dění, krev mu stékala po předloktí, ale oči měl jasné jak hvězdy nad ním. Když ho nepřítel sevřel v kleštích, pozvedl prapor s emblémem slunce – a ten se v noci rozzářil. Jako by poušť sama vstala a bojovala. --- (REFRÉN) Pán pouště kráčí, když svět se hroutí, jeho stín je pevný, když slunce pálí. V písku je síla, v krvi je vůle, za domov padne, za lid povstane. Bouře se láme, však on se nezlomí, Pán pouště vládne, i kdyby svět shořel. --- (SLOKA III) – (Závěr) Když bitva utichla, písek byl černý a hvězdy se chvěly nad mrtvým tichem. Pán pouště se opřel o meč, dech měl těžký, ale jeho postoj zůstal vzpřímený. Nad horizontem se objevila první linka světla – a s ní i vítězství. Nepřítel prchal, zbytky armád mizely v dálce, zatímco jeho lid zvedal zbraně k obloze. Poušť mlčela… a tím mlčením vzdala poctu. Protože věděla, že její pán znovu obstál. A legenda dál kráčí s ním – jako stín, jako vítr, jako věčnost samotná. Pán pouště. Ten, který bojuje. Ten, který vede. Ten, který nikdy nepadne.