1)Zase ten známý pocit, když se stmívá,
strach se mi pod kůži pomalu vrývá.
Ticho je hlasitý, v pokoji prázdno,
padám a doufám, že nahmatám dno.
Všechny ty masky, co na tváři mám,
nikdo netuší, jak moc jsem v tom sama
Nechci už plakat, tak se radši jen směju,
hledám to světlo, v němž se neohřeju.
Bolest je řeka, co nemá svůj břeh,
při každým slově mi dochází dech.
Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,
skryji ty stíny i své zamčené rty.
Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,
i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.
Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,
moje ruka po štěstí marně se natahuje.
Budu ta holka, co je v pohodě a svá,
i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.
2)Krok za krokem, v bludišti myšlenek,
ztracená v ozvěně minulých vzpomínek.
Světlo je iluze, tma je ta jistota,
podivná hádanka mýho života.
Zavřu ty dveře a zamknu je na klíč,
než všechna ta úzkost zmizí zas pryč.
I’m a soldier, bojovník ve stínu,
nesu si na zádech svou vlastní vinu.
Nechci už plakat, tak se radši jen směju,
hledám to světlo, v němž se neohřeju.
Bolest je řeka, co nemá svůj břeh,
při každým slově mi dochází dech.
Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,
skryji ty stíny i své zamčené rty.
Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,
i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.
Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,
moje ruka po štěstí marně se natahuje.
Budu ta holka, co je v pohodě a svá,
i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.
3)Svíčka už dohořívá, zbyl jenom kouř,
v mé hlavě neutichá ta nekonečná bouř.
Chtěla jsem být silná, chtěla jsem být víc,
než jen prázdná schránka, co nemá světu říct.
Světlo mě oslepuje, tma mě zase dusí,
jsem unavená z toho, jak se všechno „musí“.
Moje pravý já se v tom tichu někam ztrácí,
bolest se jako bumerang neustále vrací.
Stojím tu v dešti a čekám na úsvit,
chci se jen nadechnout, chci zase jen žít.
Už žádný skrývání, už žádný lhaní,
přeju si uvidět svět bez toho dlaní...
Ale ne dneska v noci.
Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,
skryji ty stíny i své zamčené rty.
Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,
i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.
Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,
moje ruka po štěstí marně se natahuje.
Budu ta holka, co je v pohodě a svá,
i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.
Stín, co nosím...
Světlo, co necítím...
Jen další noc, než se to zahojí.