Ta, co se usmívá

1)Zase ten známý pocit, když se stmívá,

strach se mi pod kůži pomalu vrývá.

Ticho je hlasitý, v pokoji prázdno,

padám a doufám, že nahmatám dno.

Všechny ty masky, co na tváři mám,

nikdo netuší, jak moc jsem v tom sama

Nechci už plakat, tak se radši jen směju,

hledám to světlo, v němž se neohřeju.

Bolest je řeka, co nemá svůj břeh,

při každým slově mi dochází dech.

Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,

skryji ty stíny i své zamčené rty.

Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,

i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.

Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,

moje ruka po štěstí marně se natahuje.

Budu ta holka, co je v pohodě a svá,

i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.

2)Krok za krokem, v bludišti myšlenek,

ztracená v ozvěně minulých vzpomínek.

Světlo je iluze, tma je ta jistota,

podivná hádanka mýho života.

Zavřu ty dveře a zamknu je na klíč,

než všechna ta úzkost zmizí zas pryč.

I’m a soldier, bojovník ve stínu,

nesu si na zádech svou vlastní vinu.

Nechci už plakat, tak se radši jen směju,

hledám to světlo, v němž se neohřeju.

Bolest je řeka, co nemá svůj břeh,

při každým slově mi dochází dech.

Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,

skryji ty stíny i své zamčené rty.

Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,

i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.

Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,

moje ruka po štěstí marně se natahuje.

Budu ta holka, co je v pohodě a svá,

i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.

3)Svíčka už dohořívá, zbyl jenom kouř,

v mé hlavě neutichá ta nekonečná bouř.

Chtěla jsem být silná, chtěla jsem být víc,

než jen prázdná schránka, co nemá světu říct.

Světlo mě oslepuje, tma mě zase dusí,

jsem unavená z toho, jak se všechno „musí“.

Moje pravý já se v tom tichu někam ztrácí,

bolest se jako bumerang neustále vrací.

Stojím tu v dešti a čekám na úsvit,

chci se jen nadechnout, chci zase jen žít.

Už žádný skrývání, už žádný lhaní,

přeju si uvidět svět bez toho dlaní...

Ale ne dneska v noci.

Rf)Dneska budu tím světlem, co chceš vidět ty,

skryji ty stíny i své zamčené rty.

Sehraju tu roli, že jsem zvládla ten boj,

i když mě uvnitř pálí jen vlastní nepokoj.

Zavřu tu tmu, co mě k zemi teď táhne,

moje ruka po štěstí marně se natahuje.

Budu ta holka, co je v pohodě a svá,

i když je tma to jediný, co mi teď zbývá.

Stín, co nosím...

Světlo, co necítím...

Jen další noc, než se to zahojí.