Pražské stíny

Noc padla na město, studená jak márnice...

Ticho jenom zdánlivý, pod kůží dálnice.

Slyším dech Vltavy, co polyká svý oběti...

Tohle není film... to je smyčka v paměti.

Další ráno v mlze, topím se v šedivým kalu,

pod klenbou Václaváku hledám zbytky ideálu.

Všude blikaj herny, to jsou největší pasti,

kde tátové od rodin ty automaty mastí, roztáčí osudný válce.

Prohráli domovy, prohráli čest, nyní jsou...

ztracený v labyrintu těchdle zkurvenejch cest.

A před vchodem tý herny, ve stínu lucerny

sedí potemělá silueta kluka, co se přes okno herny na automat smutně kouká...

během několika let prohrál v té herně svůj celičký svět.

Praha je matka měst, co nejprve zbaví tě pocitu chladu,

nakrmí tě faleší, drogama a zvedne ti náladu.

Chvíli ti potrvá, než zjistíš, že žiješ baladu.

Praha je macecha, co žere všechny sny,

pár let si myslíš, že jsi král a pak sečte všechny tvoje dny.

Můj krok stíhá stín, tohle město je mříž,

snažím se necítit nic... ale padám níž a níž.

Praha dýchá dým, v jejích tepnách proudí rtuť,

každej nádech bolí, každej polibek má hořkou chuť.

Je to hřbitov snů, kde se víra mění v prach,

v tomhle městě vládne jenom beznaděj a strach.

Praha dýchá dým, a my jsme vězni v oběhu,

nikdo neuteče stínům v tomhle prohraným příběhu.

Je to tep, co nikdy nespí, beat, co ti zlomí vaz,

vítej v Praze, kde ti v duši zbyde jenom mráz.

Pamatuju Michala, co měl v očích ten žár a jiskru,

dneska vybírá koše, hledá zbytky pro malou zisku.

Chtěl jenom ochutnat, zkusit ten zakázanej let,

teď má místo křídel okovy a nenávidí svět.

Prodal svou kytaru, co byla jeho duší i štítem,

za pár čar na zrcadle, teď bloudí tímhle krytem.

Turisti fotí Orloj, nevidí tu špínu za nehty,

nevidí ty, co prohráli svý životní projekty.

Nikdo nic nevidí, ignorace je tu zákonem,

další duše zmizela, stala se jen němým fántomem.

Město prodává sny, ale vrací jenom noční můry,

za zlatou fasádou jsou jenom hnusný stvůry.

Snažíme se utéct, řetěz je však krátký,

vracíme se pořád na stejný křižovatky.

Padám tou tmou a stávám se jí sám,

každá další dávka prohlubuje šrám.

Není to vzdor, jen nekonečná zima v kostech,

další duše ztracená na pražských mostech.

Východ slunce nad mostem, voda je rudá jak krev,

z dálky slyším sirény a tichej, tupej řev.

Pod pilířem leží tělo, tváří k zemi, bez hnutí,

osud dopsal tečku v tomhle smutným pohnutí.

Otočí ho na záda... a mně se zastaví dech,

poznávám ty rysy, i když je v nich smrti spěch.

Je to Michal... ten, co prodal kytaru za fet,

teď tu leží bez duše a opustil náš svět.

Ty prsty, co tvořily hudbu, teď svírají jen hlínu,

vyměnil svůj talent za tu bílou, drahou špínu.

Místo strun mu na rukou hrají jenom modřiny,

dokončil svou symfonii uprostřed vteřiny.

Praha dýchá dál, ten dým se nikdy neztratí...

Michal už se nevrátí.

Jeho život se proměnil v hroudu popela a prachu.

A my, co zbýváme, žijem dál ve strachu.

Čekáme, kdy přijde ten zkurvenej den zlomu,

kdy nebudem už moct jít k rodině domů.

Naše tělo najdou taky, pod mostem jako Michala,

je konec... Praha nás dostala.