Studená zem

Ležím na studené zemi,

noc mě svírá rukou svou.

Světlo hvězd se velmi cení,

když samota se stává tmou.

Nádech ostřejší než nůž,

výdech mizí v prázdném snu.

To pod jazykem cítím růž,

a bolest přijde, když se hnu.

Nikdo už nepřijde, když padám níž,

ticho ví víc, kam nesu svůj kříž.

Nikdo se nedívá, nikdo tu není,

jen zem je studená, a krev se pění.

Co zbylo ze snů, jenž měly zrát?

Jen další noc, v níž nechceš mě znát.

Šepot noci je jen klam,

v němž ticho bouře v sobě skrývá.

Soudce i kat sobě sám,

nezbyl nikdo, kdo se dívá.

Odpusť mi můj pád i křik,

co zanechal stín ve tvé duši.

Za koncem je nový vznik,

tak usměj se - jen to ti sluší.

Nikdo už nepřijde, když padám níž,

ticho ví víc, kam nesu svůj kříž.

Nikdo se nedívá, nikdo tu není,

jen zem je studená, a krev se pění.

Co zbylo ze snů, jenž měly zrát?

Jen další noc, v níž nechceš mě znát.

Věty chybí, slova váznou,

ač říct bych toho tolik chtěl.

Po mně nezůstane jenom prázdno,

byť někdo by to tak chtěl.

Co zbylo ze snů, jenž měly zrát?

Jen další noc, v níž nechceš mě znát.