(SLOKA I) Na břehu starého Strachotína, kde vítr fouká přes hráz, kde slunce pálí do vinic tak, že čas se zastaví zas, tam kdysi večer co večer víno teklo proudem dál, sklípkem zněly hlasy, kytary a zpěv, co každý znal. Dnes v uličkách už pění pivo, soudky hrdě stojí v řadě, cyklisti projíždějí krajem, v očích dálku, v srdci v pohodě. Ale když se začne stmívat a hory zčernají, stará duše Moravy se skrývá tam, kde ji všichni hledají. (REFRÉN) Hej, Strachotíne, kraji vína a starých cest, z rezonance kytar rodí se tvůj rockový pěst. A tam stojí Libor, muž co domov každému dá, jeho víno je legenda, jeho srdce stále hraje dál. Kdo projde jeho dveřmi, ten ví, že to má smysl— žiješ v srdci Moravy, Libore, jak rytmus a ocelový kyslík. (SLOKA II) Na terase pod oblohou, když noční světla zhasínají, slyšíš dunět bubny dálky, jak kdyby hvězdy do tónu spívají. Libor nalévá další sklenku, říká: „Ochutnej, to je dar,“ hrozny z jeho keřů nesou chuť léta i každý vítr, co prošel pár. A když sáhne po kytaře, struny zahučí jako zem, tvrdý rock i country srdce propojí v jediný sen. Ubytování u něj není nocleh, je to noc, co má vlastní hlas, co zní jako staré přátelství, které přežije úplně každou z vás. (REFRÉN) Hej, Strachotíne, kraji vína a starých cest, z rezonance kytar rodí se tvůj rockový pěst. A tam stojí Libor, muž co domov každému dá, jeho víno je legenda, jeho srdce stále hraje dál. Kdo projde jeho dveřmi, ten ví, že to má smysl— žiješ v srdci Moravy, Libore, jak rytmus a ocelový kyslík. (MOST) Cyklistické trasy se táhnou jak šňůry do krajů, kde přehrada zrcadlí nebe a hory šeptají tichou baladu. A když končí dlouhá cesta a síly dojdou po návratu, tam v Liborově sklípku je světlo—jako maják pro posádku. Stoly plné smíchu, hudba dělá z kamarádů rodinu, a noc se kolem vine jak vývrtka vína do stínu. (SLOKA III) Starý Strachotín nezmizel, jen se mění jako svět, pivo, kola, nové časy—ale srdce kraje bije zpět. V každé kapce vína cítíš krajinu, co nikdy nezradí, kopec, vinohrad i člověka, který život bere od podlahy. Libor stojí u dveří, pozdraví každého jak bratra, v jeho očích je Morava, co nikdy nezhasla a neztratila se v datech a letech. A když zaduní poslední akord, noc se znovu rozzáří, protože Strachotín žije dál v jeho písni, víně a tvářích. (FINÁLNÍ REFRÉN) Hej, Strachotíne, kraji vína a starých cest, z rezonance kytar rodí se tvůj rockový pěst. A tam stojí Libor, muž co domov každému dá, jeho víno je legenda, jeho srdce stále hraje dál. Ať noc je dlouhá, ať vítr zpívá v dálích— Libore, jsi přítel Moravy, její hlas v rockových vlnách. ---

Libor ze Strachotína