DIVOKÁ BESTIE

(SLOKA 1)
Mlhy se zvedaj nad horama,
kameny pamatujou křik.
Cesty jsou značený křížema
a víra už sotva dýchá dech.
Zvony zní, ale neodpovídaj,
někde v lese praskne kost.
Říkali: „Vlk.“
Jenže vlk by měl hlad, ne plán.

(REFRÉN)
To nebyla šelma z lesa ven,
to byl stín, co měl lidskej tvar.
Když se bojíš, svět zjednodušíš,
a pravda zůstane za horama stát.
Něco tu lovilo beze jmen,
něco tu chodilo vzpřímeně.
To nebyl vlk…
to byl strach, co dostal hlad.

(SLOKA 2)
Francie hoří pod kůží,
i když oheň není vidět.
Lovci míří do tmy
a tma si vybírá, koho si vezme.
Teorie jak modlitby bez boha,
každá zní líp než ticho.
Když pravda bolí víc než lež,
dav si vybere klid.

(REFRÉN)
To nebyla šelma z lesa ven,
to byl stín, co měl lidskej tvar.
Když se bojíš, svět zjednodušíš,
a pravda zůstane za horama stát.
Něco tu lovilo beze jmen,
něco tu chodilo vzpřímeně.
To nebyl vlk…
to byl strach, co dostal hlad.

(MOST) (EPICKÝ NÁBĚH)
Ocel proti mase,
ticho před výkřikem.
Krása a násilí v jednom záběru,
dějiny se netváří nevinně.
Někdo bojuje pěstí,
někdo slovem,
někdo tahá za nitě
a modlí se, aby to nikdo neviděl.

(SLOKA 3)
Čas se ohne a vrací se zpátky,
protože příběhy neumíraj.
Jen mění kulisy,
jen jinak se oblíkaj.
Otázka pořád visí ve vzduchu:
co když to nebyla minulost?
Co když ta bestie
čeká na další strach?

(REFRÉN) (FINÁL – VELKÝ)
To nebyla šelma z lesa ven,
to byl stín, co měl lidskej tvar.
Když se bojíš, svět zjednodušíš,
a pravda zůstane za horama stát.
Mlhy, zvony, krev a klam,
dějiny psaný potichu.
Něco tu zabíjelo tehdy…
a něco na to
čeká zas.

Symfonický rhapsody metal, filmová atmosféra, sbory, epické pasáže, fantasy metal