Dvě Alenky

Dvě Alenky jdou spolu krajinou,

vítr jim šeptá řečí tichou a jemnou,

z Kadaně dál, kde řeka plyne líně,

v srdci mají domov, klidně a upřímně.

Na Nechranicích slunce hladí tvář,

kamínky v kapsách – každý má svůj snář,

sbíráte chvíle, co nikdo nevezme,

jen vy dvě víte, co v nich zůstane.

Dvě Alenky, smích i malý mrak,

jednou slzy, podruhé zas pták,

život hraje s vámi tichou hru,

ale spolu zvládnete každou chvíli zlou.

Karty na stole, kostky v dlani zní,

„Člověče“ rozhodne, kdo zrovna vítězí,

ale víc než výhra je ten společný čas,

kdy svět na chvíli patří jen vám zas.

Někdy se zatáhne, přijdou malé stíny,

slova zabolí jak trny bez květiny,

ale pak stačí pohled, tichý smír,

a zase je mezi vámi klid a mír.

Dvě Alenky, smích i malý mrak,

jednou slzy, podruhé zas pták,

život hraje s vámi tichou hru,

ale spolu zvládnete každou chvíli zlou.

Ať čas běží kam chce, a dny se mění,

to pouto nezmizí, jen víc se cení,

v kamenech, hrách i v tichu lesa,

je láska, co nikdy nevyhasá.

Dvě Alenky… a svět je hned blíž,

když jedna druhou v srdci držíš. 💛