---
Pod rozpáleným nebem, kde slunce pálí jako žhavý hrot kopí,
kde se písky vzdouvají v rytmu starých modliteb,
tam stojí Pyramidy boha Slunce,
strážci věků, stvořené rukama lidí a požehnané ohněm nebes.
Každý kámen nese jméno padlých, každý stín vypráví příběh.
A v jejich srdci – v hlubinách, kam světlo sotva dopadá –
se probouzí moc, která nesmí padnout do rukou temnoty.
V Zóně se šíří šeptanda:
Bůh Slunce se zlobí. Hranice světa se lámou.
A tak začíná cesta těch, kdo se odváží vkročit do říše žáru.
---
(SLOKA I)
Království pouště sténá, když se z východu valí bouře.
Armáda temných poutníků, zahalená v prachu a stínech,
požaduje tajemství pyramid – moc, která zapálí svět.
Jejich bubny duní jako srdce umírající země
a jejich vůdce přísahá, že strhne slunce z oblohy.
Ale v písku povstává bojovník,
muž, kterého poušť zná jako svého syna.
Jeho oči odrážejí odlesk svítání,
jeho krok rozechvívá písek.
Položí ruku na kámen pyramidy,
a ta se zachvěje, jako by poznala svého ochránce.
(guitar solo)
---
(REFRÉN)
Pyramidy boha Slunce září, když padá noc,
jejich hlas je věčnost, jejich světlo je moc.
Zóna ho volá, bojovník vstává,
oheň se rodí, když temnota vstává.
Stůj před branou, kde svět se láme,
protože Slunce vede – a jeho hněv plane.
---
(SLOKA II)
Bitva začíná mezi dunami jako bouře z písku a ohně.
Šípy křižují nebe, kov zpívá svou smrtící píseň,
a žár slunce pálí do tváří všech, kdo bojují.
Bojovník Zóny pozvedá zbraň,
a sluneční symbol na jeho hrudi vzplane.
Temní poutníci útočí v mohutných vlnách,
jejich magie víří vzduch a trhá kameny ze země.
Ale pyramidy se brání –
z jejich vrcholků vystupují světelné paprsky,
jako by sám bůh Slunce vstal
a rozpoutal svůj božský hněv.
Bojovník se probíjí až k bráně v písku,
kde stín jejich vůdce dosahuje až k nebesům.
Jeho oči jsou prázdné jako noc bez hvězd,
ale meč Zóny se rozzáří jako úsvit.
---
(MOST)
V tichu mezi dvěma údery srdce
se čas zastaví.
Pyramidy hučí, staré runy se rozsvítí,
a z hlubin se ozve hlas boha Slunce:
„Stůj pevně. Jsi můj plamen.“
A bojovník pochopí,
že jeho duše byla vždy spojena s touto zemí.
Že Zóna není cesta –
je to osud.
---
(REFRÉN)
Pyramidy boha Slunce září, když padá noc,
jejich hlas je věčnost, jejich světlo je moc.
Zóna ho volá, bojovník vstává,
oheň se rodí, když temnota vstává.
Stůj před branou, kde svět se láme,
protože Slunce vede – a jeho hněv plane.
---
(SLOKA III) – (Závěr)
Temný vůdce padá do písku,
jeho kouzla mizí jako dým.
Bojovník, popálený a unavený,
se opře o kámen pyramidy –
a ta ho podepře, jako by byla živá.
Když slunce vystoupá nad obzor,
pustina se promění.
Světlo dopadá na Zónu
a písek zpívá novou píseň –
píseň vítězství, píseň naděje.
Bojovník poklekne,
ne aby vzdal hold bohům,
ale aby poděkoval zemi,
kterou ubránil.
A pyramidy znovu mlčí,
ale jejich světlo nikdy neuhasne.
Protože bůh Slunce zůstává,
dokud stojí jeho strážci.
A Zóna ví, že jeden z nich právě povstal.
---
Logistik
