Miserere mei

Hej ty tam, z hloubi měst, nespravedlivý jsi,

z bláta dnů k nebi vzhlížím — a slyším jen tvé ticho.

Řekni jen, zač ten trest, kdo jej tu vyslovil,

kdo vzal mu klid i dech… a komu to stačilo.

Trápí se — s ním i já, jak stín ho následuji,

chci mu jen ulevit a sebe ztrácím dál.

Nemám čas ptát se proč, když bolest poroučí,

a láska krvácí jak nezhojená rána.

Srdce mé zlomené na malé kousíčky,

už ho nechci slepovat — v led ho proměním.

Andělé, stůjte při mně,

hvězdy, bděte nad námi.

Vyměňte moje srdce,

ať už mě nebolí.

Andělé, slyšte prosbu,

z hloubi měst letí výš.

Když Bůh dnes mlčí dál,

miserere mei… stůjte blíž.

Ve stínech beze jména cosi dýchá strach,

krade nám každý krok a tváří se jak spása.

Neříká své jméno — o to víc ho znám,

živí se slzami a roste z ticha v nás.

Nechci mu patřit víc, nechci mu dát hlas,

a přesto cítím chlad, co svírá moji dlaň.

Když zlo si bere vše a pravda nemá tvar,

pak led je milosrdný… ten alespoň lže míň.

Andělé, stůjte při mně,

hvězdy, bděte nad námi.

Vyměňte moje srdce,

ať už mě nebolí.

Andělé, slyšte prosbu,

z hloubi měst letí výš.

Když Bůh dnes mlčí dál,

miserere mei… stůjte blíž.