(Sloka I) –(Jeruzalém, světlo a krev) Pod hvězdou Betléma kráčí křižácký štít, templářské meče cinkají jak zvony v nocích bdících, nad Jeruzalémem stoupá z písku horký vír, kde víra je brnění a srdce dělí čest od vin. Jacquesův hlas jak bouře, hluboký growl v tichu chrámu zní, když přísaha se vtiskla do kamene, do věků, do lidí. Tam kde oheň pálil hřích, tam oni bránili svět, rytíři chudoby, co nespali — jen stáli jako zeď. (Refrén) – (duet muž + orchestr) “Non nobis, Domine!” nese se pouští dál, hle, templářská krev je chválou všech padlých králů. Z Jeruzaléma až po Seinu vede jejich hlas, a Jacques, poslední z nich, drží v rukou čas. Hrdinská duše plane, dokud víra žhne, templářské srdce žije — nikdy nezhasne. (Sloka II) – (Návrat do Francie, stín krále Filipa) Vrátili se do zemí, kde vítr voní vínem, do Francie, kde pevnost byla jejich druhým synem. Avšak v očích krále Filipa už doutná chladný soud, závist, zlato, moc a strach — to bývá temný proud. V katedrálách zamykají brány, v ulicích šepoty, že templáři jsou silní příliš, tak prý “musí padnout ti”. Growl se prolíná s chórem, když Jacques se nebojí, i když okovy se stahují, on zvedá hlavu svojí. (Refrén) – (full orchestral metal) “Non nobis, Domine!” duní pod klenbou měst, po bílých pláštích stéká krev i čest. Když Francie je zrádnou, on zůstává jak skála, Jacques poslední templář — čest ho nezradila. Nepřítel může řvát, může spálit chrám, ale víra žije dál v lidech, v legendách i v nám. (Sloka III) – (Oheň na ostrově Cité) Na ostrově Cité povstal hranice tichý pláč, když Jacques de Molay se směje smrti do očí v ten čas. “Pravda vítězí,” zvolá k nebi, hlas už není lidský tón, je to píseň dějin, growl jak úder tisíc zvonů. Král se třese v paláci, když Jacquesův hlas se nese tmou, “Filip i Kliment, nechť před Božím soudem pravdu poznají svou!” Plameny šlehají jak orchestr, co rozechvívá zem, a templář — žhavá hvězda — stoupá k nebesům ven. (Refrén) – (duet epický, hrdinský) “Non nobis, Domine!”, ať zní po světě dál, za Jeruzalém, Francii i všechny bratry, co znal. On padl, ale legenda dýchá, sílí každým dnem, Jacques poslední templář — věčný, nepokořen. Hrdinové nemizí, jen mění svůj stín, a templářské světlo vede nocí jiný čin. (Epilog) – (orchestrální závěr) A tak v každém srdci, co touží po cti, v každém meči pozvednutém za nevinné dny, žije řád chrámu, v písni, v krvi i v paměti. Jeruzalém šeptá jejich jména, Francie je zná — a Jacques de Molay, poslední templář, stále bdí… tam kde odvaha nikdy neumírá. ---

✦ BALADA POSLEDNÍHO TEMPLÁŘE ✦