Intro – ticho, jen vzdálený hukot motorů) Ještě je ráno a dráha je prázdná, vzduch se třpytí jak napnutá struna. Na konci betonu stojí stříbrná šipka, klidná, hrdá, připravená vstát. Ne jako sen, co zůstane na zemi. Ne jako let, co zná jen mapy. Tohle je touha přepsaná do kovu, odvaha, co dostala křídla. (Sloka I) Kabina se plní tichem očekávání, pohledy míří k nekonečnu. Pilot lehce přidá tah, a svět se začne sunout dozadu. Dráha mizí pod koly, město se sklání jak v úctě. V jediném okamžiku se zlomí hranice — země pustí a nebe přijme. Ocelové tělo se zvedá lehce, jak by popíralo svou váhu. Křídla řežou ranní světlo a každý metr chutná po svobodě. (Pre-refrén) Rychlost roste, tep se mění, čas se natahuje jak tenký drát. A pak to přijde — tiché prasknutí prostoru, když zvuk zůstane pozadu. (Refrén) Nad hranicí zvuku, kde vzduch hoří jasem, letíme dál než hodiny stačí měřit. Stříbrná krása kreslí do modra čáru, co spojuje světy jedním dechem. Concorde — jméno, co zní jak vítr, ostrý profil proti slunci. Nejde jen o rychlost v číslech, jde o ten pocit, že můžeš víc. (Sloka II) Atlantik pod námi vypadá klidně, jako hedvábí bez konce. Města jsou jen body světla, časová pásma mizí beze slov. Z Londýna do New Yorku dřív, než káva stihne vychladnout. Svět se smrští do jediné trasy, co vede nad mraky a nad pochybnostmi. Slunce klouže po štíhlém trupu, barví ho do zlata a ohně. A my jsme svědky okamžiku, kdy lidský sen překonal vlastní stín. (Pre-refrén II) Mach dvě — a přesto ticho, jen hluboký zpěv motorů. Není to hluk, je to hymna, co vibruje v hrudi. (Refrén) Nad hranicí zvuku, kde země zní tlumeně, kde obzor není limit, jen pozvání. Stříbrná šipka protíná modř, jak podpis odvážných lidí. Concorde — víc než letadlo, symbol doby bez strachu. Když rychlost políbí nebe, svět se na chvíli zastaví. (Bridge – ztišení, jen klavír a vzdálený hukot) Ne každý sen zůstane navždy, ne každá éra trvá věčně. Dráhy dnes tiše čekají, bez jeho stínu nad ránem. Ale v archivech oblohy, v očích těch, co letěli, zůstává ten okamžik, kdy jsi cítil, že hranice neexistují. Byla to odvaha zrychlit, když ostatní brzdili. Byla to víra, že budoucnost má ostrý nos a štíhlá křídla. (Gradace – návrat rytmu) Vidím ho znovu nad oceánem, jak řeže čas napůl. Není to nostalgie — je to připomínka, co dokážeme. Když se spojí inženýrství a sen, když kov dostane duši, vznikne něco víc než stroj — vznikne legenda. (Finální refrén – plný, otevřený, silný) Nad hranicí zvuku, kde vzduch zpívá, kde rychlost kreslí budoucnost. Stříbrná krása v plném tahu, odvaha psaná v Mach dvě. Concorde — šíp mezi kontinenty, co zkrátil vzdálenost i strach. I když dnes stojí tiše v hangárech, v našich hlavách letí dál. Protože krása není jen tvar, a rychlost není jen číslo. Je to chvíle, kdy se odlepíš od země a víš, že svět je otevřený. (Outro – jemně, doznívající) Dráha zůstává, obloha taky. Jen jeden bílý stín v ní chybí. Ale pokaždé, když zvedneš oči k nebi, uslyšíš ten tichý třesk nadzvuku. A pochopíš,

Rychlost světla