Košířské třešně v betonu

Vzpomínáš, jak v Košířích kdysi vládl klid?
Když v zahradách a stráních mělo všechno kde žít.
Neděle voněla trávou a třešňový háj stál,
kdo měl nohy, ten do lesa se na procházku vydal.
Byl to zelený ostrov, kousek ráje v městě,
teď zbyla jen pachuť prachu na asfaltové cestě.
​
Staré Košíře mizí, kácí se les,
místo ptačího zpěvu jen sbíječka dnes.
Kde rostly třešně, tam beton se louská,
zbylo jen ticho a v srdci úzkost úzká.
Příroda balí kufry, nemá už kam jít,
v našich starých Košířích přestává se žít.
​
Potkávám srnku, jak u popelnic stojí,
v očích má zmatek, lidí se už ani nebojí.
Zajíc kličkuje mezi koly aut na hlavní,
divoká prasata v zahradách – hosté nevídaní.
Ztratili domov, bloudí mezi bloky zdí,
zatímco my v teple domova o ekologii sníme v područí lží.
​
Hezké řeči o klimatu, plné noviny frází,
ale v mých Košířích každý strom mi schází.
Vykáceli háj, kde jsme jako děti kradli ovoce,
teď tam stojí sklo a ocel, chladné emoce.
Zůstala jen nostalgie a fotky v starém albu,
za „pokrok“ a luxus platíme tuhle krutou palbu.

Kam půjdeme v neděli, až zmizí i ten zbytek?
Až zbude jen beton a developerský výtěžek?
Košíře pláčou, a s nimi i ty srnky v šeru...
Ztratili jsme přírodu. Ztratili jsme víru.