Košířské třešně v betonu

Vzpomínáš, jak v Košířích kdysi vládl klid?

Když v zahradách a stráních mělo všechno kde žít.

Neděle voněla trávou a třešňový háj stál,

kdo měl nohy, ten do lesa se na procházku vydal.

Byl to zelený ostrov, kousek ráje v městě,

teď zbyla jen pachuť prachu na asfaltové cestě.

​

Staré Košíře mizí, kácí se les,

místo ptačího zpěvu jen sbíječka dnes.

Kde rostly třešně, tam beton se louská,

zbylo jen ticho a v srdci úzkost úzká.

Příroda balí kufry, nemá už kam jít,

v našich starých Košířích přestává se žít.

​

Potkávám srnku, jak u popelnic stojí,

v očích má zmatek, lidí se už ani nebojí.

Zajíc kličkuje mezi koly aut na hlavní,

divoká prasata v zahradách – hosté nevídaní.

Ztratili domov, bloudí mezi bloky zdí,

zatímco my v teple domova o ekologii sníme v područí lží.

​

Hezké řeči o klimatu, plné noviny frází,

ale v mých Košířích každý strom mi schází.

Vykáceli háj, kde jsme jako děti kradli ovoce,

teď tam stojí sklo a ocel, chladné emoce.

Zůstala jen nostalgie a fotky v starém albu,

za „pokrok“ a luxus platíme tuhle krutou palbu.

Kam půjdeme v neděli, až zmizí i ten zbytek?

Až zbude jen beton a developerský výtěžek?

Košíře pláčou, a s nimi i ty srnky v šeru...

Ztratili jsme přírodu. Ztratili jsme víru.