Intro – řízná kytara, bubny nástup]
Hej! Hej!
Tak nalej, nalej — dneska se to rozjede!
[Sloka 1]
Stojí v rohu u parketu, trochu stranou, trochu sám,
tvrdý boty, dřevěnej krok, a v očích starej plán.
Říkaj mu „Chodče“, prej že srdce z fošen má,
když se rozjede po sále, tak se podlaha jen chvěje a hraje dál.
Nesměje se jen tak lehce, tváří se jak kus kmene,
ale když se chytne rytmu — všechno kolem vzplane.
Pivo cinkne o půllitr a někdo křikne: „Teď!“
a dřevěnej chodec dupne — a roztočí se svět!
[Refrén – sborově, hlasitě]
Dřevěný chodec, dupne do země,
parket hoří, sál se rozesměje!
Dřevěný chodec, krok jak hrom,
když to rozjede, tak praská strop!
Hej! Hej!
Tohle je náš rytmus, tohle je náš den!
Hej! Hej!
Když dřevo tančí, nikdo nesedí jen!
[Sloka 2]
Říkali, že je tvrdej, že s ním není řeč,
že má místo srdce suky a místo krve smůlu v žilách teč.
Ale stačí jedna písnička a holka se jen pousměje,
a dřevěnej chodec zjihne — a najednou se směje.
Roztočí ji kolem pasu, podpatky jen sviští,
všichni křičí: „Přidej víc!“ a kapela to zrychlí.
Už to není kus fošny, už je to živej chlap,
co místo slov jen dupne — a tím řekne všechno naráz.
[Refrén – ještě víc nahlas]
Dřevěný chodec, dupne do země,
parket hoří, sál se rozesměje!
Dřevěný chodec, krok jak hrom,
když to rozjede, tak praská strop!
Hej! Hej!
Zvedni ruce, ať to vidí svět!
Hej! Hej!
Dneska dřevo tančí naposled? — Ne!
[Bridge – zpomalit, jen basa a tleskání]
Možná je tvrdej, možná je jak dub,
ale uvnitř mu tluče rytmus klub za klub.
A když se hudba rozjede a sál se spojí v jeden hlas,
tak i ten nejtvrdší kus dřeva — roztaje zas.
[Finální refrén – největší nářez]
Dřevěný chodec, dupne do země,
dneska se tančí až do rána, ne?
Dřevěný chodec, krok jak hrom,
dokud hraje kapela — jdem na to znova, znova, znova!
Hej! Hej!
Parket praská, pivo teče ven!
Hej! Hej!
Dřevěný chodec — náš kamennej sen!
Logistik
