Proč mě rodina nenávidí?

Říkali, že jsem moc hlasitá,

že prý dělám ostudu, když se směju nahlas.

Ve škole jsem byla „ta divná“,

co nedokáže sedět v klidu ani zas.

Myšlenky běží rychleji než svět,

v hlavě mám bouři, co nejde zastavit.

Nejsem rozbitá, jen jiný typ,

ale nikdo to nechtěl pochopit.

Když křičím, není to zlost,

jen neumím schovat bolest dost.

Proč mě rodina nenávidí?

Proč jim vadí, že jsem jiná?

Já jsem se takhle narodila,

nejsem chyba, nejsem vina.

Jestli svět chce kopii,

já budu originál.

I když mě to bolí,

nepřestanu být dál.

Vztek v očích, když něco pokazím,

slova pálí víc než studený déšť.

„Už jsi dospělá, tak se změň,“

ale jak mám vypnout to, co jsem teď?

Říkají: „Najdi si práci, buď normální,“

ale normální nikdy nebyl můj styl.

Já jen hledám místo, kde dýchám,

kde mě někdo vezme takovou, jaká jsem byla i dřív.

Nejsem líná, jen hledám směr,

v chaosu se učím stát pevně a fér.

Proč mě rodina nenávidí?

Proč jim vadí, že jsem jiná?

Já jsem se takhle narodila,

nejsem chyba, nejsem vina.

Jestli svět chce kopii,

já budu originál.

I když mě to bolí,

nepřestanu být dál.

Možná jednou pochopí,

že ADHD není jen slovo.

Že v hlavě mám galaxii,

co svítí jasně, i když je to syrovo.

Možná nejsem jejich sen,

ale jsem svůj vlastní hlas.

A jestli mě chtějí vyhodit,

já si postavím nový svět zas.

Už se nebojím říct nahlas:

nejsem problém — jsem jen já.

Proč mě rodina nenávidí?

Proč jim vadí, že jsem jiná?

Já jsem se takhle narodila,

nejsem chyba, nejsem vina.

Jestli svět chce kopii,

já budu originál.

I když mě to bolí,

nepřestanu být dál.