Oheň v křídlech

Intro]

V mlze se rodí dávný stín,

čas se ztrácí v ozvěnách vin.

Křídla jak noc se pomalu zvednou,

země se chvěje, když vzpomínky zblednou.

Na skále stál, vítr mu zpíval,

v očích měl žár, co nocí proplýval.

Pod křídly svět, co dávno spálil,

král bez trůnu, co nikdy se nevzdal.

Z hlubin hor slyšíš jeho dech,

tíha let psaná v kamenech.

Každý krok zní jak dávný hrom,

když stoupá výš nad tichý lom.

Ticho se láme, když vzlétá výš,

stíny se třesou, když slyšíš jeho křik.

Obloha praská pod jeho silou,

plameny kreslí cestu jedinou.

Drak letí nad krajinou snů,

v ohni se rodí jeho hněv i klid.

Křídla jak bouře, co roztrhá tmu,

je pánem nebe – nikdo ho nezlomí!

Z popela vstává silnější dál,

v jeho žáru se ukrývá řád.

Kdo jednou spatří jeho let,

navždy v sobě ponese ten svět.

Zlato se leskne v jeskyni dnů,

střeží své tajemství bez svědků.

Kapky času po stěnách jdou,

šeptají příběh o dávné slávě.

Lidé se báli vyslovit jméno,

v legendách rostlo jeho břemeno.

On však jen bdí nad tichem hor,

strážce snů i pradávných vzorů.

Plameny tančí, noc ho zve,

v srdci má sílu starou jak svět.

Každý nádech je jako žár,

co spaluje strach i lidský klam.

Drak letí nad krajinou snů,

v ohni se rodí jeho hněv i klid.

Křídla jak bouře, co roztrhá tmu,

je pánem nebe – nikdo ho nezlomí!

Z výšin hledí na lidský svět,

kde odvaha mizí i roste zpět.

V jeho očích je pravdy hlas,

který se vrací v každém z nás.

Nezkrotíš vítr, nezkrotíš žár,

v jeho dechu je pradávný dar.

Když padá hvězda, on stoupá výš,

v tichu své duše ho uslyšíš.

Je stín i světlo, konec i začátek,

věčný příběh bez hranic a pátek.

Když zavřeš oči a přestaneš snít,

možná ho spatříš – a začneš žít.

Drak letí nad krajinou snů,

plameny kreslí do nebe znak.

Čas se mu klaní v nekonečnu dnů,

je tichý král, co nezná strach.

Až jednou uslyšíš křídel šum,

zastav se na chvíli, ztiš svůj rozum.

Protože v každém z nás ten oheň spí,

a drak ho probouzí… když čas to ví